Přehled

Dosud bylo na území projektu zdokumentováno kolem 175 000 nálezů přibližně 4 200 druhů hub. Údaje shromáždilo na 110 jednotlivců a institucí. Rozdělení nálezů dle tří zemí zastoupených na území projektu ukazuje obr. 4.

Systematika hub

Podíváme-li se na rozvržení těchto nálezů napříč největšími taxonomickými skupinami hub (obr. 1), odráží se v něm zejména sběratelské preference většiny pozorovatelů. Liší se proto od rozvržení četnosti veškerých druhů prokázaných na území Německa (obr. 2). Houby náležející ke třem nejčastěji určovaným řádům, tedy lupenotvarým (Agaricales), hřibotvarým (Boletales) a holubinkotvarým (Russulales), se vyznačují zvláště velkými a nápadnými plodnicemi. Představují více než 60 % všech nálezů (obr. 3). Na chorošotvaré (Polyporales) připadá o něco méně nálezů než na holubinkotvaré.

Výživa hub

Způsoby výživy se u hub liší. Buď žijí v symbióze s rostlinami (mykorhizní houby) – zejména se stromy, nebo rozkládají odumřelé rostliny a jiný organický substrát (saprotrofní houby) či parazitují na živých organismech (parazitické druhy). Zastoupení nálezů dle těchto způsobů výživy ukazuje obr. 5. Přibližně tři čtvrtiny nálezů připadají na saprotrofní houby, čtvrtina na mykorhizní a jen zlomek na parazitické houby.

Ekologické nároky hub

Houby se liší dle nároků na podmínky životního prostředí. Vzhledem k výškovému členění horského masivu připadá většina biotopů a tedy i nálezů na horské polohy od 600 m n. m. (obr. 6).

Nejvýraznější charakteristikou stanoviště, kterou pozorovatelé nejčastěji uváděli vedle určení druhu, je substrát, na němž byla plodnice nalezena, resp. druh stromu spojený s daným druhem mykorhizní houby. Na Šumavě by dle její geografické polohy měly v nižších polohách přirozeně dominovat bukové a bukové smíšené lesy, zatímco v polohách vyšších by měly převládat lesy jehličnaté. To se odráží ve složení porostů navzdory dřívějšímu lesnickému obhospodařování. Mezi substráty, na kterých byly nalezeny plodnice hub, převažují jehličnany (49 %) a listnáče (46 %). Zastoupení četnosti druhů stromů odpovídají i nálezy hub, které s nimi žijí ve společenství (mykorhizní symbióza). Mezi listnatými stromy dominuje s velkým odstupem buk. Vzhledem k lesnímu hospodářství je podíl smrku v této oblasti vyšší, než by byl přirozeně. Smrk a buk jsou tedy nejčastějšími substráty či hostiteli hub. Mezi jehličnany za smrkem následuje jedle.

Ohrožení hub

V porovnání s jinými skupinami organismů, např. kvetoucími rostlinami nebo ptáky, je výskyt hub prozkoumán málo. Z toho důvodu není u mnoha druhů možné vyjádřit se o výskytu a četnosti, a tedy stavu ohrožení. Hodnocení stavu ohrožení je shrnuto v „červených seznamech“ jednotlivých zemí (Holec a Beran 2006, BfN 2016, Dämon a Krisai-Greilhuber 2017). Tyto údaje byly rovněž převzaty do databáze a zobrazují se u druhů, které jste si zvolili v nabídce. Hodnocení stavu ohrožení hub se v jednotlivých zemích liší (obr. 7-9).

Kategorie ohrožení se v našich třech zemích (obr. 7-9) poněkud liší a bohužel je nelze bez dalšího vysvětlení vzájemně převádět. Zatímco Rakousko a Česká republika se orientují dle kategorií IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody), v Německu platí pro kategorizaci odlišná kritéria. Porovnávání červených seznamů je proto možné pouze omezeně. Z více než 2 000 druhů klasifikovaných v Rakousku jako ohrožené má stejnou klasifikaci v Německu 21 %, zatímco v ČR pouze 17 %. Německo a ČR sdílejí přinejmenším 29 % ohrožených druhů.

Obrázky 7-9 jasně ukazují, že stav ohrožení nelze asi u poloviny druhů stanovit z důvodu nedostatku znalostí a malého počtu pozorování. To platí i pro druhy na území projektu. Další pozorování je tedy nezbytné. Jedná se především o velmi malé druhy, které se těžko hledají a obtížně určují, čímž je způsoben malý počet nálezů druhů hub skupiny vřeckovýtrusných (obr. 1). Proto je třeba stále zvyšovat počet pozorovatelů, kteří budou mít velmi dobré znalosti o druzích a také zájem zabývat se i obtížnými systematickými skupinami. Je nutné výrazně rozšířit možnosti dalšího vzdělávání. Vzhledem k tomu, že počet lidí se zájmem o houby nevzroste sám od sebe, musíme vyvinout mechanismy pro jeho posílení.

Šumavské houby

Na území projektu zůstalo zachováno několik lesních oblastí pralesního charakteru. Nacházejí se v jádrových oblastech obou národních parků nebo mají statut chráněných území. Kromě toho v Bavorsku existuje několik přírodních rezervací vedených pro výzkumné účely, viz LWF. V těchto „starých lesích“ žijí druhy hub, které se jinde staly velmi vzácnými nebo zcela vyhynuly z důvodu intenzivního obhospodařování lesa provozovaného po celá staletí. Tyto druhy souhrnně označujeme jako „pralesní relikty“ nebo „indikátory přirozenosti“. V rámci tohoto projektu byla vydána příručka (Karasch a kol. 2019), v níž představujeme část těchto zvláštních druhů.

Zdroje:

Bundesamt für Naturschutz (2016): Rote Liste gefährdeter Tiere, Pflanzen und Pilze Deutschlands - Pilze (Teil 1) - Großpilze, Bd.8.Naturschutz und Biologische Vielfalt 70 (8). 440 S.

Dämon W, Krisai-Greilhuber I (2017): Die Pilze Österreichs. Verzeichnis und Rote Liste 2016. Teil Makromyceten, Österr. Mykolog. Ges., Wien. 609 s.

Holec J, Beran M (eds.) (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Příroda, Praha 24: 1-282

Karasch P, Pouska V, Striegel M, Bässler C, Krisai-Greilhuber I (2019): Šumavské houby - Druhy klasické i zvláštní, indikátory přirozenosti. Správa Národního parku Šumava. 40 s.

Překlad z němčiny: Markéta Moudrá