Vybraná stanoviště hub

 

Příklady stanovišť (biotopů)

Zde bychom vám chtěli představit některé reprezentativní biotopy, v nichž houby na Šumavě žijí. Na bavorské straně náleží převážná část území projektu k přírodnímu prostoru Českého a Bavorského lesa. Členění a úplný výklad podle Evropské směrnice o stanovištích (NATURA 2000) by byly pro naše účely příliš složité.

 

1. Biotopy otevřené krajiny

1.1 Rašeliniště

1.2 Druhově bohaté travní porosty, horské pastviny, extenzivně kosené louky

2. Lesy

2.1 Bučiny

2.2 Horské smíšené lesy s bukem, smrkem a jedlí

2.3 Smrkové lesy

2.4 Montánní až alpínské smrkové lesy na kyselých půdách

2.5 Bukovo-habrové lesy a suťové lesy v údolí Dunaje

2.6 Lužní lesy (tvrdé a měkké luhy, smrkové lužní lesy)

2.7 Klečové porosty (keřovitá vegetace s porostem borovice kleče Pinus mugo)

3. Zvláštní stanoviště

3.1 Koprofilní houby na kravském a koňském trusu a na hromadách mrvy

3.2 Spáleniště

4. Tekoucí vody nížinného a horského stupně

4.1 Potoky a strouhy

 

 

Tvář Bavorsko-českého hraničního pohoří byla po dlouhou dobu utvářena rozlehlou uzavřenou lesnatou krajinou, která ponechávala prostor pro společenstva otevřené krajiny pouze ve vysokých polohách a na zvláštních stanovištích. S pokračujícím osidlováním člověkem docházelo k mýcení velkých lesních oblastí (roden = něm. mýtit, pozn. překl.), o čemž svědčí četné místní názvy zakončené -reut, -reuth, -reutte. Vzhledem k velkoplošnému využívání zejména státních lesů a lesů několika majitelů velkých ploch došlo k výrazné změně původních biotopů fauny, flóry i hub. Mnohé typy lesa byly silně potlačeny nebo již vymizely. Nejprve vznikla druhově bohatá zemědělská krajina s mezemi, pastvinami a loukami, které sloužily k získávání zimní zásoby krmiva pro dobytek chovaný ve stájích. Až do poloviny 80. let minulého století byla původní místní flóra rozšířena v rozsáhlých částech Šumavy. Narůstající intenzifikace zemědělství, aplikace hnoje, vápence, umělých a minerálních hnojiv a zavedení silážování spojené se 6-8 senosečemi v sezóně vedlo k prudkému potlačení druhově bohatých travních porostů. Méně konkurenceschopné rostliny, houby a živočichové zde postupně vymizeli. Zbývající plochy se staly chráněnými biotopy.

 

1. Biotopy otevřené krajiny

1.1 Rašeliniště

 

Na území projektu se v porovnání s jinými typy krajiny nachází více rašelinišť. Patří k nim vrchoviště, slatiniště, přechodová rašeliniště, rašelinné lesy a lesy v blízkosti bažin. Vrchoviště vznikla na stanovištích, kde po poslední době ledové před více než 12 000 lety došlo na nepropustném podloží k nahromadění vody a následnému zazemnění. Slatě mají přirozeně nízký obsah živin a obývají je rostliny, houby a živočichové, kteří jsou těmto podmínkám přizpůsobeni. Pro všechny typy rašelinišť je charakteristický výskyt různých rašeliníků (Sphagnum spp.).

I mezi houbami existují druhy zcela specializované na slatě. Několik jich najdeme přímo v rašeliníku, některé nesou druhová jména jako „sphagnophila“ nebo „sphagnorum“. Ve slatích se vyskytují také druhy tvořící ektomykorhizu, pokud zde rostou odpovídající partnerské stromy, např. bříza, smrk a borovice.

 

1.2 Druhově bohaté travní porosty, horské pastviny, extenzivně kosené louky

Po skončení poslední doby ledové před asi 12 000 lety vznikly velké luční plochy tundrového charakteru osídlené živočišnými druhy, které se živí rostlinami (býložravci). Lesotvorné druhy stromů si postupně podmanily velké plochy, které se znovu staly travními porosty až zásahem člověka („Rodung“ = mýcení, pozn. překl., srov. -reut, -reuth). Tyto plochy byly buď spásány, nebo jednou až dvakrát ročně sečeny. Po celá staletí až do doby před 60-80 lety byly většinou velmi chudé na živiny, neboť se na nich nepoužívala umělá hnojiva ani velké množství mrvy. Tato forma staré selské krajiny dala vzniknout druhově velmi bohatým, řídkým trávníkům (< 12 kg N/ha), které poskytly životní prostor až 150 různým druhům bylin a trav na jednom hektaru. Vzhledem k tomu, že na každý rostlinný druh připadá v průměru 5-6 druhů hub, lze na druhově bohatém trávníku očekávat několik stovek druhů hub. Čím vyšší je obsah dusíku a živin v půdě, tím menší je druhová rozmanitost až po extrémně druhově chudé intenzivní trávníky.

Nejčastějším typem biotopu na Šumavě jsou druhově bohaté horské smilkové trávníky a horské louky (NATURA 2000).

 

Ve vysokých polohách Šumavy lze vzhledem ke kratší vegetační době a nadprůměrně většímu počtu drobných selských struktur stále najít poměrně velký podíl druhově bohatých trávníků. Na těchto plochách žijí vzácné rostliny, živočichové a houby. Mnohé druhy jsou zařazeny do červených seznamů. V Deggendorfu byla kvůli velmi vzácným druhům hub v roce 2013 vymezena chráněná oblast „Himmelreich“. V rámci znaleckého posouzení (Kriegelsteiner 2008) bylo na plochách otevřené krajiny a v zalesněných oblastech určeno celkem 630 druhů hub. Jedná se o zástupce hřibotvarých (14 druhů), lupenotvarých vč. holubinkotvarých (305 druhů), břichatek (16 druhů), chorošotvarých (124 druhy), rzí (10 druhů), snětí (3 druhů), vřeckovýtrusných (125 druhů), hub spájivých (1 druh) a hlenek (32 druhy).

 

 

 

 

2. Lesy

2.1 Bučiny

Střední Evropa představuje hlavní areál rozšíření buku lesního (Fagus sylvatica). V závislosti na geologických a expozičních podmínkách a místním mikroklimatu se vyvinuly různé typy lesů. Vedle lesnicky utvářených smíšených lesů s bukem, smrkem a jedlí převládají na Šumavě na převážně kyselých půdách bukové lesy s porosty biky lesní a svízelu vonného. Ve vysokých polohách se objevují subalpínské bukové lesy s příměsí javoru klenu (NATURA 2000). V případě buku známe několik stovek druhů hub, které s ním mohou žít v symbióze (ektomykorhiza). Některé z nich jsou vázány pouze na buk, jiné mohou žít i s jinými druhy stromů. Na buk lesní se váže několik stovek druhů hub, ať už se jedná o symbionty, xylobionty nebo druhy rozkládající opad. Runge (1990) zkoumal devět pahýlů buku (cca 100 letých) po dobu šesti let a našel na nich 51 druhů hub.

 

 

 

Buk lesní je také hlavním hostitelem troudnatce kopytovitého.

 

Tento parazit napadá staré oslabené buky. Vznikají tak cenné biotopové stromy („Metuzalémové“) poskytující útočiště živočichům, kteří vyhledávají dutiny, např. datel, puštík bělavý a kuna lesní. Troudnatec sloužil lidem již v prehistorických dobách jako „podpalovač“ a surovina pro výrobu plstnatého materiálu, z nějž se dodnes vyrábějí klobouky a další části oděvů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2.2 Horské smíšené lesy s bukem, smrkem a jedlí

V oblastech s relikty starých lesů pralesního charakteru a v lesích obhospodařovaných probírkou lze pozorovat takové lesní struktury, které se mohly vyvíjet bez výsadby hospodářských stromů jako je smrk a tedy v přirozenějším druhovém složení. V závislosti na nadmořské výšce a expozici jsou zde přimíseny borovice lesní, dub, javor klen. V takových lesích najdeme také pionýrské druhy – břízy, jeřáby, vrby a topol osiku. Tyto lesy s bohatou strukturou jsou považovány za mnohem stabilnější vůči vlivům životního prostředí, které jsou mimo možnosti vlivu člověka. V případě, že jeden druh stromu, např. smrk, z 25 % vymizí v důsledku sucha a napadení lýkožroutem, ostatní druhy velmi rychle přirozeně uzavřou vzniklé volné plochy. Lesnický zásah není v přirozených lesních systémech plánovaný, ani potřebný. Přírodní koloběh látek je zásadně ovlivněn houbami. Opadající organický materiál je stovkami druhů postupně přeměňován na živiny dostupné rostlinám. Zásobování stromů zajišťují mykorhizní druhy hub, které jim předávají vodu a v ní rozpuštěné minerály výměnou za sacharidy (cukry).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2.3 Smrkové lesy

V době velké změny lesa od konce 19. století byla spotřeba dřeva pro doly, hutě, sklárny a výrobu dřevěného uhlí tak enormní, že v rozsáhlých oblastech střední Evropy byl v monokulturách vysazován rychle rostoucí smrk ztepilý (Picea abies). Od 80. let 20. století začínalo být jasné – a v současnosti bylo potvrzeno - že tento nápad byl v generačním lesnickém projektu chybou. Smrk v monokulturách rostl rychle také proto, že část jeho původních symbiotických hub je velmi přizpůsobivá. Patří k nim např. muchomůrka červená, muchomůrka růžovka, plesňák zápašný, čechratka podvinutá, lakovky, ryzce, hřib hnědý a další hřiby, holubinka hlínožlutá a také hřib smrkový, můžeme je najít prakticky ve všech smrkových lesích. Ve většině lesů se cca 30 let po narušení např. mýcením a po opětovné výsadbě vytvoří stabilnější společenstva hub. Některé druhy asociované se smrkem jsou oblíbenými konzumními houbami, především pak hřib smrkový.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2.4 Montánní až alpínské smrkové lesy na kyselých půdách

V lokalitách, kde se smrk vyskytuje přirozeně, tedy nad výškovými polohami, které jsou klimaticky vhodné pro buk, můžeme na kyselém rulovém a žulovém podloží najít typická společenstva hub. V Bavorském lese leží takové lokality např. v regionu Javoru a Ostrého, na Falkensteinu, Roklanu, Luzném a Třístoličníku. Smrk se zde vyskytuje téměř výlučně v monokulturách, doprovází jej jeřáb a příležitostně břízy.

 

 

 

2.5 Bukovo-habrové lesy a suťové lesy v údolí Dunaje

Západní hranice území projektu probíhá mezi Řeznem a Pasovem až po Linec. V mírných vinařských polohách podél Dunaje, kde se vyskytují příkré skalnaté a suché svahy, se vyvinuly světlé bukovo-habrové lesy a lesy s ušlechtilými listnatými stromy – javorem klenem a lípou. V závislosti na nadmořské výšce zde najdeme všechna přechodová stadia až po bukové a horské smíšené lesy. Lesy, jimž dominují buky a habry, jsou osídleny velmi unikátním společenstvím hub, i když u některých druhů se biotopy překrývají.

 

 

 

 

 

Rozmanitost hub žijících ve společenství s dubem je podobně bohatá jako v případě buku lesního. S dubem jsou spojeny stovky mykorhizních partnerů, xylobiontů a rozkladačů opadu (saprotrofové).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2.6 Lužní lesy (tvrdé a měkké luhy, smrkové lužní lesy)

Na okrajích jezer, potoků a řek a v trvale zamokřených oblastech se vyvinuly tzv. lužní lesy, jež osidlují takové druhy hub, které se těmto podmínkám přizpůsobily. V roli symbiontů a hostitelských stromů zde vystupují olše šedá, olše lepkavá, jasan a vrby. Vzhledem ke ztíženým půdním poměrům se v těchto oblastech mohly vyvinout dlouhověké tradiční biotopy, v nichž se dnes vyskytují mnohé ohrožené druhy.

 

 

 

 

 

 

2.7 Klečové porosty - keřovitá vegetace s porostem borovice kleče (Pinus mugo)

Borovice kleč vytváří na suťových polích a svazích subalpínských zón od 1 100 m často velmi rozlehlá pole, na nichž sněhová pokrývka vydrží až do dubna či května. V Bavorském lese najdeme tyto křovinaté lesy na Luzném a Třístoličníku. Z mykologického hlediska jsou na Šumavě zatím prozkoumány málo, z alpského prostoru však víme, že by se zde mohlo nacházet několik tuctů druhů hub.

 

 

3. Zvláštní stanoviště

3.1 Koprofilní houby na kravském a koňském trusu a na hromadách mrvy

„Benderův biotop“ je na německé mykologické scéně dobře zavedeným pojmem pro veškeré pozůstatky po zvířatech, ať už se jedná o hromady mrvy ze stájových chovů nebo trus jelena, srnce či divokého prasete v lesích. Houby si během milionů let podmanily nejrůznější niky a žijí v souladu s přírodou. Některé koprofilní houby se specializují pouze na jeden živočišný druh (např. sviště), jiné jsou široce rozšířené na trusu nejrůznějších býložravců - krav, koní, ovcí a koz. Jejich počet a rozmanitost forem jsou každopádně tak výjimečné, že se někteří mykologové specializují na výzkum přímo této ekologické skupiny hub.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.2 Spáleniště

Obhospodařování lesa vypalováním a výroba dřevěného uhlí k Šumavě patří stejně jako sklářská výroba. Z důvodu ochrany před lesními požáry je tato stará tradice v mnoha oblastech nejen omezena, avšak zcela zakázána. Skutečnost, že stovky druhů mechů, rostlin, hub a živočichů potřebují vypálené plochy s vysokým obsahem minerálů jako svůj životní prostor, nebyla při tomto rozhodnutí zohledněna ani jinak zvážena. Zákaz pálení však jednoznačně znamená ochranu jiných druhů před ohrožením a případným vyhynutím.

 

 

 

 

 

 

4. Tekoucí vody nížinných a montánních stupňů

4.1 Potoky a strouhy

Zejména v lesních oblastech se v pomalu tekoucích potocích, potůčcích a strouhách ukládá velké množství organické hmoty. Bakterie a houby dokáží využít i tento zdroj potravy. Na celém světě je známo více než 3 000 vodních druhů hub. Mnohé z nich jsou mikroskopických rozměrů, některé větší druhy, často vřeckovýtrusné (Ascomycetes) lze od jara pozorovat na větvích a šiškách ležících ve vodě.

 

 

 

 

 

 

 

Citovaná literatura:

Krieglsteiner L (2008): Pilzgutachten Himmelreich - Abschlussbericht (unveröffentlichtes Gutachten).

NATURA 2000 (2008): Natura 2000 - Management im Nationalpark Bayerischer Wald. Wissenschaftliche Reihe 17: 1-251.

NATURA 2000 (2018): BAYERISCHES LANDESAMT FÜR UMWELT & BAYERISCHE LANDESANSTALT FÜR WALD UND FORSTWIRTSCHAFT (2018): Handbuch der Lebensraumtypen nach Anhang I der Fauna-Flora-Habitat-Richtlinie in Bayern. – 172 S. + Anlage, Augsburg & Freising-Weihenstephan.

Runge A (1990): Vergleichende Untersuchungen zur Pilzsukzession an Laubholzstümpfen auf Kahlschlägen und im Plenterwald [Comparative investigations of succession of fungi on hardwood stumps in cleared areas and inside of forests]. Zeitschrift für Mykologie 56(1): 151-154

 

Překlad z němčiny: Markéta Moudrá